Výlety na Šumavě

Jezerní slať

Jedná se o známý mokřad v horském sedle mezi Kvidou a Horskou Kvildou, v nadmořské výšce 1058 – 1075 m, název má podle malého a dnes již rašeliníky zarostlého jezírka. Rezervací byla slať vyhlášena v roce 1933, v roce 1969 pak byla rezervace rozšířena na 109 ha.

V místě najdeme i dvoupatrovou vyhlídkovou věž, odkud je pěkný pohled do rašeliniště. Od rozhledny se můžete vydat dále po dřevěném chodníku asi ještě 400 metrů a nahlédnout do rezervace.

Její větší, jižní část je odvodňována Kvidským potokem protékajícím téměř středem slatě od severu k jihu do Teplé Vltavy. Menší severní část je odvodňována jedním z přítoků Hamerského potoka do Vydry a dále Otavy. Kyselost hnědě zabarvené vody způsobená vysokým obsahem huminových kyselin vyluhovaných z rašelinných vrstev má pH 5-6. Část je uměle odvodněná a zčásti odtěžená, těžba zde byla ukončena v roce 1933 vyhlášením rezervace. Hloubka rašeliny je 2,5 m; nejvyšší mocnost pak 7,5 m.

Vyhlídková věž se nachází asi 200 metrů z parkoviště při silnici mezi Kvildou a Horskou Kvildou.

Pramen Vltavy

Příjemnou procházkou z Kvildy dosáhneme úpatí Černé Hory, kde pramení nejdelší česká řeka – Vltava. Jedná se o pramen Teplé Vltavy, Studená Vltava pramení u Haidmühle v Bavorsku a s Teplou Vltavou se slévá až pod Mrtvým luhem, cca 9 km od Volar. Pramenů je několik a jsou svedeny z Černé hory (1315 m) dřevěným potrubím do kamenné studánky. Od roku 1991 je pramen součástí NP Šumava a od roku 2004 pramen zdobí socha od řezbáře Davida Fialy. V okolí pramene Teplé Vltavy se po obou březích „potůčku“ rozkládají vrchovištní rašeliniště, kde mocnost rašeliny je až 4 m. V předválečných letech (1922-1923) byla u pramenu Teplé Vltavy zřízena turistická chata Klubu českých turistů, tato chata byla zničena v šedesátých letech.

Pramen Vltavy se nachází 5,5 km JZ od Kvildy, dostanete se k němu po modré turistické značce a po asfaltové silnici.

Bučina

File:Kvilda, Bučina, památník lesům (2013-08-12; 01).jpgObec Bučina (něm. Buchwald) založená ve 2. polovině 18. stol. v nadmořské výšce 1162 m byla nejvýše položenou osadou na české straně Šumavy. Na počátku 20. stol zde byla dvojtřídní obecná škola, finanční stráž, celní úřad, dokonce i spořitelna a 2 hotely, převládalo zde německé obyvatelstvo (cca 400 němců a pouze 4 češi). V roce 1937 zde byla založena česká škola, před zánikem osady (po roce 1947) zde žilo pouze 58 obyvatel. V současnosti zde zůstaly z celé obce pouze 2 budovy, jedna z nich byl bývalý hotel Pešlova chata, na jejímž místě stojí nynější horský hotel „Alpská vyhlídka“. Společným projektem české a bavorské strany zde vzniklo informační středisko s názorným popisem okolí v českém i německém jazyce. Bučina taktéž složí jako hraniční přechod pro pěší a cyklisty.

Březník

Po vybudování Vchynicko – Tetovského plavebního kanálu se rychle zvyšoval objem těžby dřeva v dosud nepřístupných oblastech Prášilského panství, proto bylo nutné přistoupit k vytvoření nového revíru , kterému byl dán název Březník (Pürstling). Nachází se v nadmořské výšce 1126 metrů. V roce 1804 byl postaven prvý , dřevěný objekt lesovny. Roku 1856 byla pro revírníka postavena nová kamenná stavba a starý objekt sloužil nadále jako hájovna. Správu tohoto polesí , které mělo výměru 2314 hektarů zabezpečovali 3 zaměstnanci – lesní revírník , příručí a hajný. Od založení Březníku v roce 1804 se zde do roku 1865 vystřídalo pouze 5 revírníků.

Do tohoto prostředí, umístil spisovatel Karel Klostermann děj svého románu Ze světa lesních samot. Bylo mnoho polemik, zda lze skutečné obyvatele Březníku identifikovat s postavami románu s velkou pravděpodobností lze však předpokládat, že konkrétní osoby a především místa spisovatel osobně znal a ve svém díle nám zanechal autentickou vzpomínku na přírodu a život lidí na staré, dnes už dávno zaniklé Šumavě. Žilo-li v minulosti na Březníku 35 lidí, dnes je tato část Šumavy zcela opuštěna. Vlastníkem historické fořtovn y je Správa Národního parku Šumava, která se snaží objekt zrekonstruovat jednak pro vlastní potřebu a jednak pro potřeby návštěvníků této oblasti.

Knížecí pláně

knizeci

Obec založená knížetem Schwarzenbergem v roce 1792 byla situovaná na holé planině v nadmořské výšce 1021 m. Knížecí Pláně v blízkosti státní hranice a s převážně německým obyvatelstvem čítaly v době svého rozmachu na 60 domů (mimo jiné zde byla hájovna, pila, hostinec, mlýn, stanoviště hraniční stráže, od roku 1830 hřbitov, v roce 1864 byl vystavěn v obci kamenný kostel sv. Jana, později i fara, od roku 1902 zde fungoval obecní úřad a od roku 1930 též úřad poštovní). Po II. světové válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno a po roce 1950 obec zaniká. V 70. letech 20. století byl armádou zničen místní hřbitov a kostel sv. Jana odstřelen. Kostel dnes připomíná vztyčený kříž na pietně upraveném místě – základech kostela. V průčelí pietního místa je umístěn zrestaurovaný zde nalezený rodový znak Schwarzenberků. Po roce 1990 byl péčí bývalých německých obyvatel místní hřbitov obnoven. Pečlivost s jakou bylo obnovení provedeno, stojí nejen za shlédnutí, ale i za uznání. Z původních staveb jsou patrné pouze zbytky roztroušené v terénu. Z obnoveného hřbitova je za jasného počasí vyhlídka na horu Luzný, Třístoličník, Boubín a Bučinu. V okolí hřbitova se otevírá pohled na partie celých Knížecích Plání. Za příznivých podmínek jsou viditelné i Alpy. Knížecí pláně jsou přístupné po turistických stezkách z Kvildy (přes Bučinu), z Borových Lad, pro zdatnější i z Horní Vltavice (přes Polku) a ze Strážného (Jelení stezkou přes Žďárské jezírko). Všechny trasy vedoucí na Knížecí Pláně jsou vhodné nejen pro pěší, ale i pro cyklisty.

Antýgl

antygl

Bývalý královácký dvorec v údolí Vydry z počátku 16. století. V letech 1523 – 1818 zde stávala malá sklárna na duté sklo a pateříky (korále na výrobu růženců). Zpočátku měla sklárna jen jednu vanu (ein Tiegel – v nářečí an Tigel). V pozdějších dobách zde byl i zájezdní hostinec. Dvorec tvoří skupina roubených i zděných stavení Rozložité stavby z 18. století mají polovalbové šindelem kryté střechy, štíty z vyřezávaným bedněním či seskládanou lomenicí. Typickou pro královácké dvorce je kaplička a zvonička. Zde a v okolí Antýglu se odehrává děj románu Karla Klostermanna „V ráji šumavském“. Dnes je na Antýglu známý autokemping, občerstvení a prodejna potravin.

Hamerský potok

Hamerský potok, jeden z hlavních přítoků do říčky Vydry, pramení v Mezilesní slati. Jeho krátká, avšak krásnými pohledy bohatá trasa vede horskými rašelinnými loukami přes Horskou Kvildu, dále pak pod kopcem Sokol (Antýgl) k soutoku s Vydrou cca 300 m pod Králováckým dvorcem Antýgl. Na Hamerském potoce probíhalo ve středověku rýžování zlata, sejpy, pozůstatky po této lidské činnosti jsou pod Horskou Kvildou dodnes patrné. Rýžování zlata probíhalo i na přítocích Hamerského potoka nad Horskou Kvildou.

 

Čeňkova Pila

elektrarna

Čeňkova Pila byla vybudována pražským obchodníkem Čeňkem Bubeníčkem poblíž soutoku Vydry a Křemelné po lesních kalamitách v letech 1863 a 1870. Objekt byl roku 1912 přestavěn na hydroelektrárnu, která slouží s původním vybavením dodnes. Druhá vodní elektrárna s názvem Vydra z let 1937 – 1944 využívá vodu z Vchynicko – Tetovského plavebního kanálu. Obě elektrárny jsou funkční technickou památkou. V objektu je umístěna expozice Západočeské energetiky – historie hydroenergetiky na Šumavě, model elektrárny na Černém jezeře, elektrárny Vydra, Vchynicko – Tetovského plavebního kanálu a prosklený průhled do strojovny elektrárny Vydra.

Turnerova chata

Veřejně přístupná chata v I. zóně Národního parku Šumava na břehu řeky Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou. Stylová roubená stavba z konce třicátých let zachovalá v původní podobě, bar, restaurace s krbem a letní terasa. Turnerova chata (původně Thurnerhütte resp.Turnerhütte) postavená ve stylu typických dřevěných šumavských staveb stojí při ústí Zhůřského potoka. Na svazích nad dnešní Turnerovou chatou zvaných Ve stoupách se v 18. století těžil křemičitý písek pro nedaleké sklárny. Lesní cesta podél Zhůřského potoka a Vydry sloužila svozu dřeva.

V 19. století stál v místech dnešního pohostinství prostý srub. V zimě ideální místo pro běžkaře, v létě pro pěší turistiku. V letním období je možné, že uvidíte živé vydry říční, zapůjčené do výběhu před chatou. Protože se však jedná o druh, který ve svém přirozeném prostředí v noci loví a ve dne spí, jsou krmeny brzy ráno a později večer.

Rozhledna Poledník

polednik

Vrchol s vyhlídkovou věží je též nazýván Polední hora a nachází se 7 km jižně od Prášil. Se svými 1315 m nadmořem je přirozenou dominantou celé této příhraniční oblasti. Původní areál zde sloužil jako základna protivzdušné obrany Československé socialistické republiky. Po pádu železné opony pozbylo vojenské zařízení významu. V létě 1998 byla dokončena přestavba objektu na 37 metrů vysokou vyhlídkovou věž. Návštěvníkům se nabízí za dobrého počasí nádherný výhled prakticky na celou Šumavu a Bavorský les. „ Zelená střecha Evropy“ je zde jako na dlani. A nejen to, při dobré viditelnosti můžete obdivovat malebnost Pošumaví a České kotliny do vzdálenosti desítek kilometrů a také více než 180 km vzdálené alpské vrcholy. Turistům je přímo u věže k dispozici kryté sezení a malé občerstvení.

Modrava

Horská obec na soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka (soutokem těchto potoků vzniká řeka Vydra) byla založena roku 1737 jako rybářská osada. Na konci 18. století zaznamenává osada velký rozvoj díky těžbě dřeva, které bylo splavováno od roku 1801 Vchynicko-tetovským plavebním kanálem. Roku 1826 byla na Roklanském potoce F. Bienertem založena pila na zpracování velmi kvalitního rezonančního dřeva z okolních lesů, dřevo bylo vyváženo do celé Evropy i do Ameriky. Výroba na pile byla zastavena v roce 1870. Postupně se z Modravy stalo především významné rekreační středisko – východisko turistických cest do nejkrásnějších míst Šumavy.

Můžete navštívit muzeum Dřevák v bývalé Bienertově pile, občerstvit se v Klostermannově chatě z roku 1924 postavené Klubem českých turistů. V blízkosti Modravy se nachází Tříjezerní slať, krásná řeka Vydra, Rechle a začátek Vchynicko-Tetovského kanálu.

Boubín

Z Kubovy Hutě se můžete vydat pěšky na vrch Boubín (1362 m) , kde se nachází od r. 2004 dřevěná rozhledna vysoká 21 m. Jsou odtud vidět rozsáhlé šumavské lesy i Alpy. Cestou budete obdivovat divoký Boubínský prales. Na jih, asi 2 km od vrcholu se nachází Boubínské jezírko, bylo vybudováno na Kaplickém potoce pro plavbu dřeva do sklárny v Lenoře do r. 1957. Hlavní zásluhu na vyhlášení Boubínského pralesa rezervací v roce 1858 měl schwarzenberský lesmistr Josef John, na jeho počest je postaven pomník Johnův kámen asi 1km od vrcholu, označující trojmezí tří bývalých polesí – Zátoň, Kubova Huť a Včelná.

Boubín je přístupný z několika směrů. Nejkratší cesta (5 km) na vrchol vede z Kubovy Huti po modré značce.

Šumavské slatě

slat

Rašeliniště jsou jedním ze symbolů šumavské přírody. Pouze tři ze slatí jsou přístupné návštěvníkům. Tříjezerní slať je malé svahové vrchoviště, které se rozkládá pod jihovýchodním svahem Oblíku. Malá naučná stezka z roku 1978 umožní pohodlnou prohlídku rašeliniště s třemi jezírky. Jezerní slať jako typické horské rozvodnicové vrchoviště najdeme mezi obcemi Kvilda a Horská Kvilda. Od roku 1933 je chráněným územím o výměře 109 ha. Na okraji slatě je vyhlídková věž a poválkový chodník. Chalupská slať se vyjímá mezi obcemi Borová Lada a nové Hutě. K největšímu rašelinnému jezírku v Čechách o rozloze 1,3 ha vede poválkový chodník.

 

Solná stezka

Kašperské Hory vznikly ve 13. století a velice rychle se staly bohatým městem s doly na zlato. Král Karel IV. započal roku 1356 se stavbou obchodní cesty směřující z města Kašperských Hor do bohatého Pasova. Píše se o ní jako o silnici a ještě dnes se můžeme přesvědčit , že silnicí skutečně byla. Byla široká asi 2,5 metru , vydlážděná kameny a byla určena pro vozy. Vytyčením cesty a jejím založením byl pověřen královský úředník Heinzlin von Bader. Za odměnu mu Karel IV. listinou z roku 11.4.1356 věnoval lán země 64 jiter (asi 22 ha) v Červené u Kašperských Hor jako svobodné vlastnictví. Pan Heinzlin v. Bader přijal obtížný úkol. V cestě mu stály vysoké hory, nedohledné přírodní horské lesy, zrádná rašeliniště a liduprázdná neosídlená krajina. Zbytky této dávné cesty nasvědčují, že se pan Bader rozhodl vést cestu pokud možno přímým směrem. Na Horskou Kvildu v té době již cesta vedla (jelikož se tam rýžovalo zlato), dál však už na něj čekal pouze prales. Z Kašperských Hor vedla cesta do údolí říčky Losenice a odtud stoupala na Kozí Hřbety a pak dále ke strážní věži na Zhůří odkud překračovala Zhůřskou slať. Pokračovala na Horskou Kvildu a z ní na Filipovu Huť. Odtud vedla k jihu do míst , kde byla v 19.století postavena tzv. Vogelstainská nádrž – dnes označena jako Ptačí, známá z děl Karla Klostermanna. Následovalo velké stoupání úbočím hor Malá a Velká Mokrůvka k Luznému, kterého obcházela po východním svahu. Pak již následoval sestup do osady Waldhauser , které bylo prvním osídlením místem na německé straně. Později bylo upuštěno od kopcovité obchodní cesty a namísto ní byla roku 1572 dokončena stavba nové obchodní cesty, která vedla okolo Březníka podél Luzenského potoka k jihozápadnímu svahu Luzného , kde překračovala hranici v historicky známém místě Modrý sloup (Blauen Saulen). Význam obchodní silnice byla ztratila tato cesta po roce 1948 a ani v dnešní době není zájem ze strany orgánů ochrany přírody obnovit její historický význam. Dochované zbytky je možné spatřit zejména v odlehlých lesních komplexech při hranici s Bavorskem.

Jezera na Šumavě

Šumavská jezera

Všech 8 ledovcových jezer (5 na české a 3 na bavorské straně) vzniklo při postupném tání ledovců, které se vytvořily koncem třetihor při ochlazení klimatu ve střední Evropě na úbočí (nejen) šumavských svahů. Tající ledovce tlačily před sebou množství kamene a štěrku z nichž se pod svahy utvořili mohutné hráze – morénové valy. Tyto hráze zadržely vodu odtátou z ledovců při ústupu poslední doby ledové. Samozřejmě jsou jezera v současnosti napájena jak spodními prameny, tak vnějšími přítoky.

Černé jezero

Nachází se na úbočí Jezerní hory, vysoké 1343 m. Černé jezero je rozlohou největší na Šumavě plocha hladiny je 18,4 ha, hloubka 40,6 m (největší hloubka jezera na naší straně Šumavy) a leží ve výšce 1008 m n. m. Od svého „dvojčete“ Čertova jezera je odděleno 330 m vysokou stěnou Jezerní hory. Zřejmě vzhledem ke své černé barvě vody, vznikající odrazem okolních hustých lesů dostalo i svůj název. Dno jezera je pokryto několik metrů hlubokou vrstvou pylu okolních jehličňanů. Hráz jezera je zpevněná kvůli první přečerpávací elektrárně v ČSR vybudované r. 1929.

 

Čertovo jezero

Čertovo jezero leží na jižním svahu Jezerní hory . Zajímavostí obou jezer je, že mezi nimi (vzdušnou čarou cca 1,5 km) probíhá po hřebeni Jezerní hory hlavní evropské rozvodí mezi Severním (Černé jezero) a Černým mořem (Čertovo jezero). Jezero je položeno ve výšce 1030 m n. m., jeho plocha činí 10,3 ha a největší hloubka je 37 m. Další ze zajímavostí je, že roku 1911 byla kolem Černého a Čertova jezera zřízena rezervace majitelem tohoto panství knížetem Hohenzollernem na podnět zakladatele moderní ochrany přírody Hugo Connwentze. Plocha celého chráněného území Černé a Čertovo jezero je 152 ha.

Prášilské jezero

Prášilské jezero leží v nadmořské výšce 1080 m n.m., vzniklo tak jako ostatní šumavská jezera po ustoupení pleistocenního ledovce. Jezero svírá typický žulový a rulový kar, který jezero hradí 9 m vysokým valem a dvěma staršími morénovými valy. Výška karové stěny nad jezerem je 150 m. Rozloha jezera je 3,7 ha a hloubka činí až 15 m. Pod Prášilským jezerem se nachází tzv. Stará jímka, bažinatá kotlina, pozůstatky dnes již zarostlého jezera.

Jezero Laka

laka

Nejvýše položené a zároveň nejmenší jezero ze šumavských mající plochu 2,78 ha se nachází v nadmořské výšce 1085 m pod horou Plesná. Toto mělké jezero napájené dvěma potůčky pozvolna zarůstá vegetací a jsou zde plovoucí rašelinové ostrůvky. V 19. stol. byla hladina jezera 2x zvyšována umělou hrází z původního močálu s několika jezírky. Jezerní potok odtéká do Křemelné, část vod byla odváděna úzkým kanálem ke sklářským strojům na bývalé Hůrce.

 

Plešné jezero

plesne

Další jezero, které zde uvedu je Plešné. Leží v nadmořské výšce 1090 m uprostřed lesů sevřeno kamenitými břehy. Jeho rozloha je 7,5 ha a v minulosti byl z tohoto jezera napájen Schwarzenberský plavební kanál. Jezerní pánev byla vyhloubena ve starších čtvrtohorách ledovcem Plechého, po jehož ústupu zbyla hráz tvořena čelní morénou z nahrnutého kamene. Koncová hráz dosahuje výšky 30-40 m a svojí šířkou 1 km je nejširším jezerem na Šumavě. Z dob ranné turistiky (od r. 1911) zde stávala turistická chata, která byla později zdemolovaná.

Roklanské jezero (Rachelsee)

Roklanské jezero leží na území SRN ve výšce 1071 m n. m., jeho rozloha činí 3,7 ha a největší hloubka je 14 m. Nalezneme jej na východním úpatí Velkého Roklanu. Přístupné je pouze z německé strany, parkoviště (které lze celkem lehce nalézt) je v Lindenu (jinak Klingenbrunen – že by „Zvonková“?) Bližší parkoviště je dosažitelné z města Spiegelau.

Návštěvnická centra

Návštěvnické centrum Kvilda

NC je věnované jelenovitým a rysům. Výběh jelenů má rozlohu cca 9 ha a rysů cca 1 ha. Výběhem prochází naučná stezka s vyvýšenými pozorovacími přístřešky. Mimo výběh pokračuje stezka , která informuje o životě jelenovitých, také divokých prasat a seznamuje návštěvníky s místní florou. Celková délka naučné stezky je 2,5 km.
Návštěvníci s pohybovým omezením mohou v expozici NC pomocí ovládané kamery sledovat jeleny ve výběhu. V areálu jsou lavičky pro odpočinek a je tu i dětské hřiště.
Provozní doba:
leden- březen 8.30-15.30 hod.
duben – zavřeno
květen-červen 8.30 – 16.00 hod.
červenec – srpen 8.30 – 16.30 hod.
září – říjen 8.30 – 16.00 hod.
listopad – prosinec 8.30 – 15.30 hod.
Placené parkoviště u areálu.
Více informací na http://www.npsumava.cz/cz/5801/sekce/navstevnicke-centrum-kvilda/

Návštěvnické centrum Srní

Nově otevřený areál s výběhem pro vlky o rozloze cca 3 ha. Uprostřed výběhu je lávka 300 m dlouhá ve výšce  3 až 4 m nad terénem s pozorovacími přístřešky. Mimo výběh vede naučná stezka dlouhá 2 km, která návštěvníky seznamuje se životem vlka na Šumavě, o dalších šelmách a místní floře.
Provozní doba:
leden- březen 8.30-15.30 hod.
duben – zavřeno
květen-červen 8.30 – 16.00 hod.
červenec – srpen 8.30 – 16.30 hod.
září – říjen 8.30 – 16.00 hod.
listopad – prosinec 8.30 – 15.30 hod.
Placené parkoviště u areálu.
Více informací na http://www.npsumava.cz/cz/5802/sekce/navstevnicke-centrum-srni/

Soví voliéry na Borových Ladách

Venkovní voliéry pro skupinu sov běžně žijících na Šumavě. Areál se nachází asi 250 m od parkoviště ve starém lomu, vede k němu za mostem kolmo na komunikaci poválková stezka (cca 150 m) až k areálu. Lom je zastřešen sítí a rozdělen na jednotlivé voliéry pro různé druhy sov. Návštěvní trasa mezi jednotlivými voliérami je řešena pomocí dřevěné stezky s rozšířenými pozorovacími místy. U vstupu se mohou návštěvníci seznámit s obsáhlými informacemi o všech sovách a jejich významu v přírodě.

Vstupné se neplatí.

Provozní doba je od května do září.

Otevírací doba:

po         zavřeno

út         12.00 – 21.00 hod.  (umožňuje večerní pozorování)

st-ne    9.00 – 17.00 hod.

Placené parkoviště cca 250 m od areálu.

Více informací na http://www.npsumava.cz/cz/1387/sekce/sovi-voliery/

Hrady v okolí Kvildy na Šumavě

Hrad Kašperk

Je typickou dominantou krajiny horního Pootaví. Vypíná se na lesnatém výběžku hory Žďánova asi 3 km severně od Kašperských Hor. Svou nadmořskou výškou 886 m je nejvýše položeným královským hradem v Čechách. Hrad byl stavěn v letech 1356 –1361 z rozkazu Karla IV. k ochraně zemské hranice, Zlaté stezky, zlatých dolů a rýžovišť. Podle Karlovy listiny z roku 1361 měli být držitelé hradu rovněž vykonavateli správní a soudní pravomoci v Prácheňském kraji. Budování hradu řídil po administrativní stránce Vít zvaný Hedvábný, vlastním realizátorem stavby byl však patrně Michael Parléř, údajně bratr věhlasného architekta svatovítské katedrály. Kašperk je příkladem nového hradního stavitelství 14. století. Hranolové věže se připojují na obou stranách k paláci a tvoří s ním nedílný celek, chráněný již přímo vnějším opevněním. Pustý hrádek situovaný cca 400 m východně od hradu je předsunuté opevnění vybudované pravděpodobně v 15. století.

Hrad Rabí

jako výrazná dominanta horního Pootaví patří k nejmohutnějším a nejrozsáhlejším středověkým hradním stavbám v Čechách. Původní hradní jádro vzniklo na počátku 14. století ve formě strážní věže jako ochrana obchodní cesty spojující Sušici s Horažďovicemi i jako ochrana bohatých rýžovišť zlata. Rod Rýzmberků držel hrad s městem a okolními vesnicemi od roku 1380 do roku 1549. Po krátké držbě jinými rody koupili v roce 1570 rabské panství Chanovští z Dlouhé Vsi. V roce 1708 koupili Rabí Lamberkové a jelikož hrad v roce 1720 vyhořel, zvolili za své sídlo Žichovice a hrad pustnul. Částečnou asanaci, ale spíše amatérskou, provedl Spolek pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích, který hrad získal za symbolickou 1 Kč v roce 1919. Dnes je hrad národní kulturní památkou.

Zámek Vimperk

Navštivte historické město Vimperk známé již z roku 1263, sídlo správy NP Šumava, se sklářskou a tiskařskou tradicí. Historické jádro města je památkovou zónou, s opevněním s baštami, Černou bránou, náměstím se středověkými domy.

V místním zámku je sídlo Šumavské galerie a muzeum.

Vimperský hrad byl založen kolem poloviny 13. století nejspíše králem Přemyslem Otakarem II. jako strážní pevnost nad prastarou stezkou vedoucí z Bavorska do Čech. Přes Malovce z Chýnova se v 16. století dostává do rukou mocných Rožmberků. Nejspíše již v průběhu tohoto století je hrad postupně přestavován v pohodlný zámek. V rukou Novohradských z Kolovrat se zámek proměňuje v reprezentativní sídlo s výjimečnou uměleckou výzdobou. Přes rod Eggenbergů se od roku 1719 zámek ocitá mezi majetky Schwarzenbergů. Ti během 18. století přestavují nejednu zámeckou budovu do barokní podoby. Poslední rozsáhlá rekonstrukce je vynucena požárem způsobeným úderem blesku 20. července 1857, kdy vyhoří drtivá většina Horního hradu. V té době však již zámek není užíván jako reprezentativní šlechtické sídlo, ale v prvé řadě jako centrum správy rozsáhlého panství a Schwarzenberského hospodaření v šumavských lesích. Během období první republiky zámek šlechtický rod Schwarzenbergů pronajímá Československé armádě a po válce rodina o zámek přichází. Kanceláře správy velkostatku se stávají kancelářemi Jihočeských státních lesů a od roku 1961 část zámku využívá ještě městské muzeum. Po revoluci se zámku město Vimperk zbavuje a zámek s muzeem se ocitá ve správě NP a CHKO Šumava. V roce 2010 je zámek prohlášen národní kulturní památkou a na pokraji havarijního stavu jej v roce 2015 přebírá Národní památkový ústav. Ten rozšiřuje zpřístupnění zámku, navazuje na tradici muzea, nyní pod názvem Muzeum Vimperska, a započíná s postupnou památkovou obnovou areálu.

Obří hrad

Kamenné ohrazení známé jako Obří hrad u Popelné v blízkosti kamenných moří, 5 km jihovýchodně od Kašperských Hor, je svou nadmořskou výškou 940 až 980,5 m nejvýše položenou pravěkou stavbou na území ČR. Ohrazení se skládá z vyvýšené akropole a předhradí s celkovou délkou 370 m a šířkou okolo 80 m . Valy z kamenů dosahují výšky až 5 m. Vnější, téměř kolmá stěna kamenných zdí byla lícovaná a nahoře opatřena dřevěnou konstrukcí. Ačkoliv z bezprostředního okolíObří hrad Obřího hradu do vzdálenosti 3 až 4 kilometrů není doloženo zlatonosné zrudnění, zvažovali někteří archeologové, že Obří hrad sloužil k ochraně Kelty získaného zlata v širší oblasti. Po staletí si lidé z okolí nedovedli vysvětlit původ mohutných kamenných valů. V podivuhodném objektu viděli sídlo obrů. V jedné z lidových pověstí se vypráví o nálezu jejich kosti, údajně tři metry dlouhé, kterou vesničané z Popelné použili jako lávku přes říčku Losenici. Nálezy keltských mincí na Obřím hradě naznačují možnost druhotného využití hradiště v 2. – 1. století před n.l. jako zastávky na stezce z Podunají. V poslední době badatelé vyslovují domněnku o zvláštním účelu Obřího hradu. Předpokládá se, že nejde o obvyklé opevnění, ale o ohražení posvátného místa. Tomu nasvědčuje fakt, že z vnitřního areálu kamenných valů nepocházejí obvyklé archeologické nálezy střepin nádob, kovových či skleněných předmětů a běžných kuchyňských odpadků, například kostí. Tato interpretace se opírá i o zprávu, kterou zaznamenal Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské, že kněží a soudci Keltů, druidové „v určitou dobu roční zasedají… na posvátném místě…, kterýžto kraj se pokládá za střed Gallie“. Lze rovněž připustit, že Keltové zde na Obřím hradě uskutečňovali posvátné oběti. Je známo, že tyto oběti se u Keltů přinášely v noci, za měsíčního svitu a obětováni byli bílí býci, nebo dokonce i lidé. Ještě dodejme, že stopy případných keltských šachet na Kašperskohorsku byly nejspíš zničeny pozdějším středověkým dolováním. Keltské rýžování signalizuje patrně nedávný nález několika střípků keltské keramiky z jihovýchodního cípu Kašperských Hor. Mezi argumenty pro keltskou těžbu zlata v horním Pootaví se řadí i zprávy o nálezech keltských mincí u Kašperských Hor a Sušice.